Každej si zaslouží druhou šanci, i kdyby ta první byla poslední.

Probuzení

30. srpna 2009 v 20:16 | Honzoš... |  Povídky
"Dneska tu někdo byl?" ptá se mě matka.
"Ne."
"Aspoň mi nelži. Víš, že to poznám když tu někoho máš!"
"Mami, nikdo tu nebyl." Samozřejmě, že lžu. Byla tu, skoro jako každý večer. Ale mámě o tom nemusim nic vykládat.
"No dobrá. Mohl bys taky umejt nádobí." Jo to je typický, vždycky když nevěděla co říct, zadala mi nějakou práci.
"Nestíhám, jdu ven."
"Kdy se vrátíš?"
"Nevim, v noci, možná ještě dneska." Musel jsem z toho baráku vypadnout. Máloco mi lezlo na nervy tak, jako moji rodiče. Nemohl jsem si stěžovat, byli tak strašně starostliví, hodní, ale někdy fakt moc otravní s těma věčně opakovanejma otázkama.
Bloudím městem. Nevim jestli za ní mam jít, nebo jen doufat, že někoho potkám, někoho kdo jde zrovna do hospody, abych přišel na jiný myšlenky. Nevydržim to, chci ji zase vidět. Ta holka je jako droga. Když jsem s ní jsem šťastnej a když odejde je to jako kdyby mi někdo vytrhl kus masa z těla. Snad to bude příklad toho o čem mluvila včera. O té rovnováze.
Volám ji.
"Ahoj, no to jsem já, máš čas?" tvrdí, že nemá. Hm, fajn. Tak půjdu prostě někam. To je jedno.
Vylezl jsem na střechu starý vodárny, je to moje oblíbený místo. Chodim sem přemýšlet. Nějak brzo se dneska setmělo říkám si. Kouknu na hodinky. Půl desátý. Nechápu, kam se ten čas poděl? Nebejvám žárlivej, ale teď se mi hlavou honí co asi dělá tak důležitýho, že na mě nemá chvilku? Navíc nemám na co žárlit, furt si řikám, že s ní nechodim a ani nechci, ale stejně mě to k ní nějak divně táhne.
"Spratku, co tam děláš?" nadskočim leknutím, dole stojí správce vodárny a kouká na mě, svítí mi baterkou do obličeje a křičí.
"Ty vole…" zvedám se a rychle seskakuju ze střechy, ještě že to je jen metr, běžim na druhou stranu kde je díra v plotě, slyším ještě jak nadává, ale nenamáhá se a neběží za mnou. Tak teď se tam nesmim zase tak měsíc ukázat. Spral to čert. Co teď? Zkusim bar ve městě třeba tam bude někdo známej.
Vešel sem dovnitř. Se servírkou se znám ze školy, před pár lety odmaturovala.
"Ahoj," pozdravím. "je tu někdo známej?"
"Jo, máš támhle vzadu kámoše…"
"Dík, tak mi tam prosím vem jedno pivo." Zvedám se z barový stoličky a odcházim za klukama.
Aspoň tak. Mávaj mi a už mi dělaj místo na lavici, konečně pohoda zase.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bels Bels | Web | 3. října 2009 v 21:28 | Reagovat

S kámošema u piva je vždycky nejlíp.;)

2 HOnza HOnza | 3. října 2009 v 23:45 | Reagovat

hell yeah

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama