Každej si zaslouží druhou šanci, i kdyby ta první byla poslední.

Kapitola I - Uvězněná

7. srpna 2007 v 21:41 | Honzoš
Malá holčička stála uprostřed ulice. Měla na sobě dlouhé kalhoty a košili, která jí byla až moc velká. Po zádech jí splývaly dlouhé vlasy, které měly velmi nepřirozenou barvu. Byly stříbrné. Na kolemjdoucí se dívala velkýma hnědýma očima. Byla docela malinká a drobounká. Ztratila se. Vyrazila si do města a zabloudila a nemohla si vzpomenout na cestu zpátky. Byla úplně bezradná. Šla po silnici a lidé ji nevnímali. Uviděla najednou park o kterém nevěděla, že ve městě je. Asi se dostala příliš daleko od domova. Ne, že by byla tak malá aby v životě nikde nebyla, ale tohle město bylo tak velké, že ho člověk za celý svůj život nemohl projít celé. Vešla tedy do toho parku. Rostly tu velké buky a břízy hned vedle nich a v dálce viděla i javory. Byl podzim, takže stromy byly krásně zbarvené. Byly to takové ty povzbuzující, optimistické barvy. Procházela se mezi stromy. Ten park ji naprosto uchvátil. Byla jako zhypnotizovaná, chodila po trávě a ani si nevšimla že tady nejsou vůbec žádné cesty. Ale to vlastně tady v tom městě bylo normální. Nikdo do parků nechodil, nikdo na to neměl čas. Každého z těch nádherných stromů se dotkla a nebo ho pohladila. Cítila se tu jako doma. Cítila kdesi v sobě že do této úchvatné přírody patří.
A pak uslyšela za sebou šepot a tiché kroky. Normálně by si toho nevšimla, ale tady bylo naprosté ticho, až na ty hlasy. Rychle se otočila, očima pátrala po nějakém pohybu ale nikdo tam nebyl. Nikde. Najednou jí ten park přišel cizí, bála se ho.
Když už chtěla rychle utéct z toho místa uslyšela za sebou hlas. Vysoký dívčí hlas.
"Ty, Frede ona nás asi slyší.." pravil ten hlas.
"Jo, asi jo, ale to je dost divný ne? Nikdo odtamtud by nás neměl ani slyšet natož vidět." Řekl jiný o dost hlubší hlas.
Joy byla strašně překvapená.
"Jo slyším vás. Proč je to tak divný?" řekla jen tak do vzduchu, začínala si myslet, že si to všechno jen představuje.
"Hej holka, ty nás fakt slyšíš jo?" pravil ten hluboký hlas.
"Můžete mi říct, čemu se divíte?" odpověděla mu otázkou.
"A ty nás nevidíš?" zeptal se ten vysoký hlas.
"Ne, nevidím, proč se schováváte?"
"My se neschováváme. Stojíme tu před tebou."
"A můžete nějak udělat, abych vás viděla?"
"No můžeme, ale nesmíme to dělat, pokud někdo není v krajní nouzi." Řekl ten hluboký hlas.
"Ale no ták, Frede, vždyť nás slyší, ona sem patří, musíme to aspoň zkusit. Když to nepůjde, tak se k nám prostě nedostane." Přemlouval ho vysoký hlas.
"Dobře Lill, ale jestli z toho bude průšvih bereš to na sebe." Řekl Fred.
"Jasně"
Ozval se zvuk taseného nože. A hrot najednou vyjel ze vzduchu a začal se posouvat k zemi, jako když se rozepíná zip. Joy uviděla jakési okraje trhliny a za nimi chlapce, který držel nůž a za chlapcem byly stromy, les, stejný, úplně stejný jako její park.
"Pojď, rychle, brána dlouho nevydrží." Křikl na Joy.
Dívka rychle vyběhla a proskočila trhlinou ve vzduchu a nic se nestalo. Jediné co se na parku změnilo, bylo to, že spatřila mladou dívku o něco straší než ona sama a vysokého chlapce. Oba byli oblečeni v kůžích. Pravých kůžích, ty ale byly v této době velice vzácné. Přes kožené tuniky a kalhoty měli zelené pláště a oba měli černé vlnité vlasy. Jejich boty byly vyrobeny také zřejmě z kůže a provázků.
"Já jsem Fred." Představil se chlapec.
"A já se jmenuji Lillien, ale všichni mi říkají Lill." Řekla dívka s havraními vlasy.
"Ráda vás oba poznávám. Já jsem Joy."
"Jak jste dokázali, že jste neviditelní?" zeptala se okamžitě Joy.
"My ale nejsme neviditelní. Jen nežijeme ve vašem světě. Žijeme vedle něj. Můžeme vás ale pozorovat, ale ne s vámi hovořit, ani se s vámi vidět. Ty jsi první výjimka po sto padesáti letech. Naposledy sem k nám zavítal člověk, velmi zlý člověk a rozpoutal krutovládu, protože ovládl zlé tvory z hor. A vlastně stále tady je. Nějakým způsobem přežil takovou dobu a ani o trošku nezestárl. A teď ty, dívka s vlasy barvy měsíce. Jsi neuvěřitelně podobná elfům." Prozradila ji rychle Lillien.
"Elfům?" žasla Joy.
"A kde jsou elfové chtěla bych je vidět."
"Elfové, už nejsou, byli všichni povražděni Sagrenem. Sagren je ten člověk, který přišel před tebou. Nikdo nezná jeho skutečné jméno, ale v elfí řeči to znamená Temný."
"Ach. To mě mrzí. A kdy se půjdeme podívat po vašem světě?" zatoužila náhle po dobrodružství Joy.
"Klidně hned Joy, ale nechtěli bychom, aby ses moc těšila, protože náš svět je velmi podobný tomu tvému." Odpověděl jí Fred.
Joy to poznala hned jak vyšli z parku. Viděla budovy, kolem kterých šla cestou tam. Ale byly nějaké mdlé. Jako by je někdo postavil za průhlednou ale strašně tlustou zdí. A lidé byli stejně nerozeznatelní jako budovy. Jejich kroky jako by byly trhané.
"Na to si zvykneš, jestli tu budeš déle." pověděla jí Lill, když si všimla kam se Joy dívá.
"A hele, kdybys chtěla zpátky, musíš přijít za mnou," řekl Fred. "já jsem klíčník tohohle světa. Bez mojí pomoci se nikdo nedostane ani sem ani pryč."
Joy si najednou všimla, že nejdou po asfaltové ulici kterou viděla vedle sebe, ale po lesní pěšině. Kolem ní stály mohutné staré stromy. Nad hlavami jim přelétali ptáci.
"To je krásné." Prohlásila, když se tou nádherou chvíli kochala.
"Takhle by to vypadalo i ve vašem světě, kdyby jste ho nezničili svými vývojovými myšlenkami a nápady." Pronesla s jakýmsi pohrdáním v hlase Lill.
Joy si toho nevšímala a procházela se mezi stromy, jako by tančila. Procházela kolem lidí, kteří by tam byli jen jako napůl. Jako nehmotné přízraky a přece věděla jak jsou skuteční. Najednou Fred a Lill zastavili. Joy se na ně vyděšeně podívala.
"Co se děje?" zeptala se.
"Někdo tu je." Zašeptala Lill.
"Ticho!" napomenul je Fred.
A opravdu kolem byly slyšet kroky. Poměrně hlasité kroky, jako by je vydávalo nějaké velké zvíře. Fred se napřímil a řekl:
"Kdo je tam? Jsi-li dobrý ukaž se, jestli ne, odejdi z tohoto místa nejsi zde vítán."
Křoví zašustilo a vystoupilo z něj nějaké stvoření. Veliké, o hlavu větší než Fred, mělo širokou hlavu a velký nos. Oblečenou to mělo jen bederní roušku a v jedné ruce to drželo velkou sekeru a v druhé štít ze železa. Jeho kůže měla modro hnědou barvu a díval se na ně zlýma zelenýma očima.
"Ork…" pronesl s respektem Fred a pomalu vytáhl meč, kterého si Joy předtím vůbec nevšimla. Lill si pomalinku klekla, aby nepodráždila toho orka a začala si sundávat plášť. Pod pláštěm měla na zádech připevněný malý luk a toulec šípů. Sundala luk a nasadila šíp na tětivu. Ork najednou strašlivě zařval, zvedl sekeru do výšky a udělal krok k nim. V hrudi se mu objevil šíp, kolem kterého se začala rozlévat rudá krev. Lill už měla nasazený další šíp. Ork se rozeběhl proti nim a Fred se postavil před obě dívky. Ork v mohutném úderu zvedl sekeru a Fred se kryl obouruč mečem. I tak ho ta rána ale ochromila. Ork se rychle obtočil kolem Freda a trefil ho štítem do zad. Lill znovu vystřelila a trefila orka do stehna. Strašlivě zakřičel, ale nepřestával dorážet na Freda. Špičatý hrot sekery zabodával do země a sanžil se do Freda trefit. Od Lill přilétali stále další a další šípy, ale ork jako by si jich ani nevšímal. A pak Freda trefil. Probodl mu hrotem bok. Fredovi při tom vypadl zpod pláště malý nůž. Ork ho sebral, otočil se a utíkal pryč.
"Ne!" zakřičel Fred. "On sebral Klíč. Sagren bude mít Klíč."
"Musíme tě odnést do vesnice jsi zraněný." Pronesla Lill.
Dívky chytly Freda a zvedly ho ze země. Byl těžký. Dalo velkou práci než ho donesly aspoň na blízký kopec, za kterým podle Lill měla být vesnice. A nic jim nepřidávalo, že se co chvíli rozhlížely kolem sebe a hledaly nějaké další nebezpečí.
Konečně uviděly před sebou vesnici. To jim přidalo síly, s posledním vypětím sil Freda zvedly a doplahočily se do vesnice.
Jakmile došly k prvnímu domu začala Lill volat o pomoc. Seběhli se k nim lidé oblečení podobně jako ona. Dva muži se chopili Freda a někam ho odnesli. Jiný muž, starší, ve vlasech se mu už začínaly objevovat šediny přišel k Lill a Joy a obrátil se nejdříve na Lill.
"Co se stalo? A kdo je tohle?" ukázal na Joy.
"V lese cestou od brány na nás zaútočil ork tati, to bylo hrozné a..a vzal Fredovi Klíč."
"Cože? Klíč? To snad ne. To se nemělo stát. Budeme se muset poradit se staršími co dál. A teď mi pověz kdo je ta dívka?"
"To je Joy, je z druhého světa."
"A proč jste ji sem k nám pustili?"
"Víš, než jsme ji pustili, ona nás slyšela, jako by byla napůl námi a napůl člověkem z druhého světa."
"Že by míšenec?" poznamenal Lillienin otec. "No vypadá trošku jako elf."
"Dobrá to teď ale není tak podstatné. Musím jít teď za staršími."
"Ale tati, to JE podstatné vždyť.." nestihla dokončit větu. Její otec se otočil a odešel.
"Proč je to podstatné Lill?" zeptala se Joy.
"Protože bez klíče, se nedostaneš domů. Není tu nikdo, kdo by ti otevřel cestu když Klíč má Sagren. Jsi tu uvězněná Joy, uvězněná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Honzoš Honzoš | 7. srpna 2007 v 21:42 | Reagovat

každá knížka v sobě musí mít svůj díl absurdity, protože čtenář chce snít (E.A. Poe)

2 andrea andrea | E-mail | Web | 9. srpna 2007 v 23:53 | Reagovat

takže tim che pan edgar říct,že snění je absurdní...no nevim,každopádně potřebný...jakože sem ale nic neřekla)))a ta kapitola mi připomíná desátý království,i když jedinej společnej znak je to,že v parku se přešlo do "jiný dimenze"...zase sem nic neřekla,jo?)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama