Každej si zaslouží druhou šanci, i kdyby ta první byla poslední.

Otevři okno. Odpoutej se!

29. července 2007 v 14:55 | Honzoš |  Povídky
Nevím ani proč, ale dostal sem chuť napsat nějakou povídku, a když sem začal psát nenapadalo mě prostě nic moc veselýho, takže sem sesmolil tohle a vypadá to spíš trošku depresivně...teda podle mě ale chci to zveřejnit..tak veselé čtení lidoš :-D
Prší. Není ale ošklivo, pouze prší. Je to jeden z těch dnů, kdy byste nejraději vyběhli ven, protože je krásně ale prší. Je teplý letní den, polovina prázdnin a prší. Nikdo si ven nebere deštník, protože není potřeba, je krásné zmoknout, v takovém krásném dni. Děti si hrají venku, skáčou asi panáka, On neví, Jeho to nezajímá. Sedí za oknem, má zataženo, nemá rád sluneční světlo. Ale přece, mezerou mezi záclonami pronikají drobné sluneční paprsky a dopadají na podlahu před Něj. On sedí na zemi. Sedí se zkříženýma nohama, ruce položené na klávesnici, okolo sebe má rozložené knihy. Stohy knih. Nehýbe se, nemrká. Pouze se dívá na monitor starého počítače. Nevnímá svoje okolí. Vlastně slyší pouze kapky deště, které tiše buší do jeho zavřeného okna. To okno snad ještě nikdy neotevřel. Je dřevěné. Není jako většina těch novodobých plastových oken, tohle okno je velmi staré. Vlastně celý jeho dům je starý, ale to okno. To okno je něčím výjimečné. On neví proč. Kdysi když byl ještě velmi malý, u toho okna stával, díval se ven a nechal si na tvář dopadat sluneční světlo. Díval se na dívky, jak skáčou přes švihadla, na chlapce, jak hrají fotbal. Chtěl se k nim přidat a nešlo to a tak u toho okna přestal postávat. Začal ho zatahovat, aby nikdo neviděl, jak se trápí. A teď sedí u toho počítače a dívá se. Prohlíží si fotky a vzpomíná. Vzpomíná si na doby, kdy se poprvé zamiloval, na doby kdy se osudově spletl a na doby kdy za to pikal. Ale také vzpomíná na chvíle kdy byl velice šťastný, kdy byl s přáteli, kdy si jako děti hrály na hřišti a přece, ty doby pominuly tak rychle. Všechno se to přehnalo, myslel si jednou jedinkrát, pouze jednou, že by mohl být šťastný a že je to na celý život. Všechno to ale skončilo v jediný den. Den po prázdninách. Jakoby se k němu všichni obrátili zády. Najednou tu nikdo nebyl. Žádný přítel. Nikdo. A on se celou tu dobu dívá na fotku, fotku krásné dívky. Vysoké, trošku nevýrazné, ale krásné. On to v ní viděl. Možná jeden z mála. Viděl její kouzlo. Viděl její skutečnou krásu. Dala mu nahlédnout do své duše, ale nepustila ho nikam dál. Jako by se bála. A On si připadal prázdný po tom jak se na něj podívala. Viděl ten pohled, plný odmítnutí, plný pohrdání, plný nepřátelství dodnes a přitom to je už tak dávno..
Najednou jako by se něco stalo, prudce zvedl hlavu. Cítil to, něco se zlomilo. V něm. Už nebyl prázdný. Asi si uvědomil, že je čas roztáhnout závěsy, čas otevřít okno. Vstal přešel k oknu. Bál se. Tak dlouho to neudělal. Zhluboka se nadechl, chytil závěsy a prudce je roztáhl. Do očí ho uhodilo jasné světlo, na chvíli ho oslepilo. Dostal chuť zajít dál a jal se otevírat okno. Jakmile ho otevřel zasáhla ho sprška deště, celý promočený odstoupil od toho okna. Vyděšeně se díval ven. Viděl šťastné děti, prohánějící se po ulici venku. Otočil se k oknu zády a sedl si opět na zem. Položil ruce na klávesnici a zahleděl se opět na tu dívku, na tu jedinou, do které se opravdu zamiloval. Pohladil její tvář na monitoru a pak vypnul monitor, zvednul ho, rozeběhl se s ním k oknu a hodil ho ven. V tom záchvatu zvedal všechny ty knížky, všechny je dostal od ní. A všechny následovaly ten monitor, musel se jich zbavit, aby mohl být zase šťastný, musel rozvázat ta pouta. Všechny věci, které mu ji jen trošku připomínaly vyhodil z okna.
On stojí u okna a dívá se ven. Prší. Je mokrý, cítí, jak se mu tričko lepí na hruď. Dívá se ven, ale děti už si tam nehrají. Lekly se ho. On se nyní dívá jak se voda vpíjí do knih, jak rozmáčí jejich stránky a odplavuje inkoust. Bere si bundu a vychází ze dveří ven. Prochází kolem knih a nevěnuje jim jediný pohled, jedinou myšlenku. Je volný. Je svobodný. Může být šťastný. Vše už záleží jen na Něm. Jde ven, jde se ukázat světu. Jde naučit ostatní jak se stát šťastnými, protože On to nyní již ví.
mno tak to by bylo pro teď všechno, jináč se omlouvá za aktuální nedostatek článků ale já píšu jen když se nudim...tak zase někdy
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 18. září 2007 v 16:42 | Reagovat

Nááááádhera. Máš velký talent na sloh

2 Honzoš Honzoš | 19. září 2007 v 20:07 | Reagovat

ty jo díky

3 Katka Katka | Web | 24. září 2007 v 18:41 | Reagovat

Týjo tak jsem se taky přišla mrknout a jako fakt dobrýýý :))

4 sharlotte sharlotte | Web | 26. září 2007 v 20:13 | Reagovat

Pááni váážně dobrý!!! Nevěděla sem, že něco takovýho v sobě máš!! Super! =)

5 Honza Honza | 27. září 2007 v 22:04 | Reagovat

takový věci píšu jen když mam blbou náladu..a vono to de samo jinak kdybych chtěl tak neco takovýho nevytvořim ani kdybych se vopupinkoval

6 maso maso | 21. února 2008 v 21:01 | Reagovat

HUMUS

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama