Každej si zaslouží druhou šanci, i kdyby ta první byla poslední.

Tak mě napadlo, že ty slohy můžou být už dost otravné

28. dubna 2011 v 23:58 | Honzoš... |  Kniha šílených nápadů
Kdo to taky má neustále číst, že? No nevim, jestli tohle bude nějaká změna, možná se opět rozepíšu, vlastně je to asi poměrně jistojistějistojisťácké.
Dopisy začínají Ahoj.
a taky něco o jídle.
Pak má snad následovat nějaký hlavní bod. Hlavní bod nemám. Bohužel. Ale místo toho oplývám celou nůší (píše se to tak?) vedlejších, nepodstatných a pravděpodobně velmi nudných bodíků.
Chápu tedy, že číst moje slohové práce a ještě mít před očima tu vidinu, že by člověk měl odpovídat, no nic moc, nezávidění hodná situace, ale to ještě neznamená, že králík není dobré maso. Ano zastánci králičích práv by jistě mohli namítat něco o tom, že zabíjení a pojídání králičího masa je kanibalismus a je to nelidské, ale buďme upřímní, co je na králicích lidského? Snad ty dlouhá rozkošná ouška? Nebo silné a chutné zadní běhy? Na smetanu s nima!
Sušenky nemůžou být zdravé, je to pro ně fyzicky nemožné, už přece jen proto, že jsou sušeny, z čeho jsou sušené? Lijí do nich rum a pak ho nechají odpařovat, myslím, že kolem sušenek celkově panuje taková tajemná atmosféra, co to vlastně je, kde se bere ta hmota z níž se dělá hmota ze které se následně produkují zaručeně pravé například lázeňské bebe tatranky? Ale ke kávě je tato bakelitová pochoutka zajisté povolena, protože káva svou výtečnou a nepřekonatelnou, jemně nahořklou chutí vyrovnává jakékoli možnosti přiotrávení se nezdravou či zdravou stravou.
Některým lidem nezbývá nic jiného než jíst i horší věci než anální výplody slepic.
Platón byl rozumný člověk, tuším že to byl on kdo zemřel v úctyhodném věku někde v příkopu po propařené noci se svými studenty? Je to možné? Snad tady neuvádím v omyl mé četné (:-D:-D:-D) čtenáře, kteří jsou nicméně stejně schopni si to ověřit na mnohých serverech. Platón tedy musí být vždy správnou volbou proč by tedy ne. Člověk když musí, vymyslí leccos.
Mluvíme-li zde dále o knihách je třeba zmínit báječný titul, který jsem v nedávné době přelouskal. Jedná se o Gottland. Kniha reportáží o ČR, naší drahé vlasti a o komančích a tak podobně, z pohledu polského autora. Opravdu hluboce depresivní a těžce pravdivé počtení.
Myslím, že to by sem pro dnešek mohlo stačit a posouvám se dál,
následuj mé kroky.
 

pan H.

26. července 2010 v 21:13 | Honzoš... |  Povídky
Pan H. je člověk, který si jistě zaslouží své místo v Nerudových Povídkách Malostranských, ale bohužel tam není. Udělal totiž jednu zásadní a pro něj téměř osudovou chybu - narodil se…narodil se mnoho let po Nerudově smrti a kdo by se nyní odvážil zasahovat do mistrovského díla?! A tak se stalo, že pan H. unikl, ke svému štěstí, slávě, popularitě a bohatství.
Víte, pan H. je velice zvláštní postavička, velice komická ve vší své vážnosti. Představme si člověka, ale tohle není příběh o obyčejnym člověku, tohle je příběh o panu H., který je jak bychom dnes řekli trochu zvláštní. Je to člověk tichý, místo radostného přání dobrého dne od něj uslyšíte nanejvýš razantní kývnutí
hlavou a když už vám chce doopravdy něco sdělit je třeba nacházet se pokud možno na Měsíci či jiném podobném místě kde je absolutní
ticho. Ale nenechte se mýlit, pan H. není žádný hlupák, naopak má pěkně za ušima liška jedna podšitá.
Chodí velice tiše a o všem má přehled.
Jeho humor je ostrý jako list papíru, ale jen pro dobře vidící či slyšící posluchač dokáže rozeznat kdy myslí to co říká vážně, protože se vám může taky dobře stát, že se budete smát naprosto nevhodně něčemu co nebyl vtip, ale zadání práce. Samozřejmě i to má někdy pointu.
Pan H. je malý nenápadný a svými silnými brýlemi poněkud připomíná pana Uhlíře, ovšem bez kníru a s jistými ostrýmy až aristokratickými rysy. Zajímavé je si ho prohlížet když se snaží vyslovit slovo "černobílé", tak zvláštně vyšpulí rty jako by to slovo bylo prokleté, a pro něj skutečně je prokleté - pan H. totiž ví, že na světě nic není černobílé. Všechno je totiž šedobílé, kde bílá je zlo. Vysvětluje to na principu toho, že černá vlastně není barva.
Šedá je pak jeho oblíbená barva. Hlavně co se výběru ponožek do sandálů týče - ladí mu k pleti na nohou, která je však místy poněkud žilnatá. Nevíme jestli by nebylo vhodné navštívit lékaře, takováto barva lýtek opravdu není přirozená.
Kolují domněnky že pan H. pochází z rodiny barona Rothschilda. Možná právě proto, že ho často a rád cituje a to i ve chvílích kdy se to nehodí - příklad za všechny je osamělá chůze po chodbě a pronesená věta "Nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit kupovat levné věci." Moudré pane H. barone. Tyto domněnky však mohou být zcela mimo realitu a pravděpodobně jsou.
Pan H. je celkově opředen tajemstvími. Nikdo například neví jakou hudbu večer ve svém bytě osamělý poslouchá, jestli nosí slipy nebo trenýrky a zdali jí radši kukuřici nebo hrášek a přiznejme si bez těchto informací nevíme o člověku vlastně vůbec nic.
Ale my se nevzdáváme a dále budeme pana H., za jeho velkými brýlemi v jeho kostkaté košilce s naškrobeným límečkem
a upnutých old school džínách, sledovat a pronásledovat a vyptávat se ho a hlavně snažit se ho zaslechnout a budeme vám o tomto záhadném stvoření nejžhavější necenzurované zprávy.
Naděje umírá poslední a věřme na zázraky.

Můj malý schizofreniku...

17. října 2009 v 21:56 | Honzoš... |  To neovlivníš
Můj malý schizofreniku s plačícím usměvem, volám tě!

Hledám tvou náladu, pamatuješ? Pátrám, je snad za tím domem? Vzpomínám si, byls jiný. Nikdy si na tyhle tvoje změny nezvyknu.

Můj malý schizofreniku s usmívajícím se pláčem, zdravím tě!!

Vidíš ty barvy? Projíždí tudy auta. Ne neboj se! Není čeho. Jsi nesmrtelný, nemůžou ti ublížit. Nikomu nemůžou. Dneska tu se mnou zůstaneš viď? Bojím se otočit, protože když se otáčím za mnou všechno mizí. Někdo mi krade svět za mými zády.

Příteli, hledá tě můj malý schizofrenik.

Ptal se na tebe víš. Chtěl vědět jestli ho máš ještě rád. Máš? Bude mít jistě radost, je jako malý.

Malý schizofrenik: "Proč mě tu drží. S mým červeným nosem se musím přetvařovat k citům, které necítím, k činům jimiž pohrdám. Myšlenky, ty mi zůstávají. O ty mě nepřipraví. Vůle je svobodná a proto se nikdy nestanu otrokem těch jež by mě chtěli vlastnit a myslí si že ví všechno. Neví kdo je to schizofrenik."

Usmívajíc se zabíjí důvěru přátel podlou zradou neb nikdy přítelem nebyl.

Ach, ach….můj malý schizofreniku.
 


Probuzení

30. srpna 2009 v 20:16 | Honzoš... |  Povídky
"Dneska tu někdo byl?" ptá se mě matka.
"Ne."
"Aspoň mi nelži. Víš, že to poznám když tu někoho máš!"
"Mami, nikdo tu nebyl." Samozřejmě, že lžu. Byla tu, skoro jako každý večer. Ale mámě o tom nemusim nic vykládat.
"No dobrá. Mohl bys taky umejt nádobí." Jo to je typický, vždycky když nevěděla co říct, zadala mi nějakou práci.
"Nestíhám, jdu ven."
"Kdy se vrátíš?"
"Nevim, v noci, možná ještě dneska." Musel jsem z toho baráku vypadnout. Máloco mi lezlo na nervy tak, jako moji rodiče. Nemohl jsem si stěžovat, byli tak strašně starostliví, hodní, ale někdy fakt moc otravní s těma věčně opakovanejma otázkama.
Bloudím městem. Nevim jestli za ní mam jít, nebo jen doufat, že někoho potkám, někoho kdo jde zrovna do hospody, abych přišel na jiný myšlenky. Nevydržim to, chci ji zase vidět. Ta holka je jako droga. Když jsem s ní jsem šťastnej a když odejde je to jako kdyby mi někdo vytrhl kus masa z těla. Snad to bude příklad toho o čem mluvila včera. O té rovnováze.
Volám ji.
"Ahoj, no to jsem já, máš čas?" tvrdí, že nemá. Hm, fajn. Tak půjdu prostě někam. To je jedno.
Vylezl jsem na střechu starý vodárny, je to moje oblíbený místo. Chodim sem přemýšlet. Nějak brzo se dneska setmělo říkám si. Kouknu na hodinky. Půl desátý. Nechápu, kam se ten čas poděl? Nebejvám žárlivej, ale teď se mi hlavou honí co asi dělá tak důležitýho, že na mě nemá chvilku? Navíc nemám na co žárlit, furt si řikám, že s ní nechodim a ani nechci, ale stejně mě to k ní nějak divně táhne.
"Spratku, co tam děláš?" nadskočim leknutím, dole stojí správce vodárny a kouká na mě, svítí mi baterkou do obličeje a křičí.
"Ty vole…" zvedám se a rychle seskakuju ze střechy, ještě že to je jen metr, běžim na druhou stranu kde je díra v plotě, slyším ještě jak nadává, ale nenamáhá se a neběží za mnou. Tak teď se tam nesmim zase tak měsíc ukázat. Spral to čert. Co teď? Zkusim bar ve městě třeba tam bude někdo známej.
Vešel sem dovnitř. Se servírkou se znám ze školy, před pár lety odmaturovala.
"Ahoj," pozdravím. "je tu někdo známej?"
"Jo, máš támhle vzadu kámoše…"
"Dík, tak mi tam prosím vem jedno pivo." Zvedám se z barový stoličky a odcházim za klukama.
Aspoň tak. Mávaj mi a už mi dělaj místo na lavici, konečně pohoda zase.

Další články